Petrův kamarád Radek příští týden oslaví své třicáté narozeniny. Není proto divu, že Petr už několik týdnů přemýšlí nad tím pravým dárkem, který by Radkovi udělal opravdu radost. Když tak jednou seděl ve své oblíbené restauraci a procházel knihy v knihkupectví Mobi, narazil na zajímavý titul. Jmenoval se Cesty za krásou a poznáním – Turistický lexikon. Petr si hned pomyslel, že mimo jiné taková kniha bude pro Radka tím pravým dárkem.

Radek je nadšený turista, který v naší vlasti prošel již nespočet krásných míst a ze všech si odnesl krásné vzpomínky. Radek o nich také často povídá, a proto se Petr nyní až udivil, že jej to nenapadlo dříve. Knihu proto objednal přímo v knihkupectví Mobi. Je to mobilní knihkupectví, které navíc nabízí skvělé ceny a rychlé dodání, což Petrovi plně vyhovovalo.

„Všechno nejlepší, Radku, hlavně hodně zdraví,“ povídala Ilona, neboť Radek na oslavu svých kulatých narozenin pozval nejen své přátelé, ale také kolegy z práce. Radek poděkoval za přání, dárek si převzal a rozbalil jej. Takhle to udělal ještě několikrát a brzy přišla řada také na Petra.

„Všechno nejlepší, hodně zdraví, přátel, lásky, pracovních úspěchů a tak dále. Však víš, jak se to říká,“ popřál Radkovi Petr a předal mu dárky, mezi nimiž byl také Turistický lexikon.

„Páni,“ vyslovil Radek okamžitě, co knihu rozbalil a ihned jí začal listovat.

„Říkal jsem si, že hodně cestuješ, takže ti takový lexikon přijde určitě vhod,“ vysvětloval Petr.

„No jasně. Vlastně přijde brzy vhod nám všem, jestli nebudete proti,“ řekl Radek a protože se Petr tvářil nechápavě, vyrušil i ty, kteří se už bavili mezi sebou. „Poslyšte,“ začal, „napadlo mě, že bychom si mohli udělat nějaký společný jednodenní výlet, pokud neodmítnete. Náhodou jsem od Petra dostal knížku Cesty za krásou a poznáním, která se nám akorát bude hodit.“

„Ale jo, to je dobrý nápad,“ souhlasili bez výhrad a váhání všichni přítomní.

„Tak bezva,“ usmál se Radek a obrátil se zase zpět na Petra. „Knihkupectví Mobi, jo?“ ukázal na lísteček, který byl v knize založený.

„No jo,“ vysvětloval Petr, „to je mobilní knihkupectví, mají tam kvalitní literaturu za bezkonkurenční ceny. Někdy Mobi určitě navštiv.

Aleně bylo devatenáct let, když jí rodiče koupili knihu Kuchařský zápisník pro dceru. V kuchyni se pohybovala už odmala, jako malá holka tehdy často pomáhala mamince s vařením. Není proto divu, že dnes zvládá uvařit jídla a pokrmy, které její příbuzní, přátelé a známí hodnotí jako výtečná.

„Děkuju, mami,“ pověděla svojí matce, když jí v den jejích narozenin blahopřála a předávala tento dárek. Pravda je, že Alenka už nějakou dobu tušila, že od rodičů dostane knihu. Ale právě tato jí ani ve snu nenapadla a o to větší z ní měla radost. Mamce totiž jednou půjčila mobil, a když jí ho vrátila, spatřila otevřenou stránku knihkupectví Mobi. To je oblíbené knihkupectví Alenčiny matky, ve kterém nakupuju pravidelně.

S knihou Kuchařský zápisník pro dceru Alena trávila hodně času. Vaření měla ráda a tato kniha jí nabízela nespočet možností. Nejde totiž o obyčejnou kuchařku, kterou má doma každý, ale o kuchařku plnou vlastních receptů a nápadů. Do kuchařky si tak mohla poznačit nejen recepty, které se doslechla od kamarádek, nejen ten, který četla na internetu nebo viděla v televizi, ale vložit si mohla také tradiční rodinné recepty psané třeba babiččinou rukou. O to krásnější byl pak na knihu Kuchařský zápisník pro dceru pohled po několika letech.

A také že ano. Čas plynul jako voda a Alena i její maminka byly hned o několik let starší. Ani Alenčina kuchařka, ani maminčino knihkupectví Mobi však nebyly zapomenuty. Kdykoliv se matka a dcera navštívily a měly chvilku pro sebe, promluvily si právě o tom, jakou knihu si z knihkupectví Mobi nedávno objednaly či o tom, jaký recept si jako poslední připsaly do knihy Kuchařský zápisník pro dceru. Ta už byla téměř plná, najít se v ní daly Alenčiny oblíbené recepty, i fotografie vybraných pokrmů.

Alenka i její matka tak mohou být živým příkladem toho, že knihy, knihkupectví a literaturu obecně si člověk rychle oblíbí a může s nimi prožít opravdu příjemné chvíle. Alenčina maminka ráda čte, navštěvuje knihkupectví Mobi, Alenka ráda vaří a obohacuje recepty svoji kuchařku. Navíc už zanedlouho bude o jednoho člena rodiny víc, který bude moct ochutnat Alenčiny pokrmy…

Jednoho dne moji rodiče hledali něco, co by mohli přivést tetě jako dárek. Neměla narozeniny, ani svátek, zkrátka jen tak. Napadla je nějaká kniha, a tak navštívili knihkupectví, které jsem jim doporučil – knihkupectví Mobi. To je první mobilní knihkupectví v ČR, takže je rodiče mohli navštívit odkudkoliv pomocí mobilního telefonu. Knihu tak mohli vybrat nezávisle na sobě, bez zbytečných dohadů, zda je lepší ta či ona.

Po pár dnech ovšem oba přišli s celkem překvapivým závěrem. Taťka i mamka si v knihkupectví Mobi vyhlídli tu stejnou knihu. Jmenovala se Kočka – hravá společnice. A nejen to. Oba ji také v dobrém úmyslu objednali. Jednak je zlákal pohodlný nákup a sleva 25%, jednak měli obavu, že by se výběr tomu druhému nelíbil. A tak se stalo, že jsme jednoho dne vezli tetě hned dva stejné dárky.

„Ale, rodino,“ smála se teta, když ji rodiče pověděli o tom, co se přihodilo. „Já jsem podle vás tak hloupá, že jste mi na každou moji kočku koupili jednu knížku,“ dělala si teta z mamky a taťky legraci a stále měla pusu od ucha k uchu. „Honzo, podívej,“ ukazovala teta knihy svému manželovi, když se vplížil do místnosti. „Hm, Kočka – hravá společnice, double,“ utahoval si z našich strejda, který jistě také slyšel, co vyvedli.

„A kde jste ty knížky koupili?“ vyptávala se teta zvědavě a neodpustila si dodat: „, když už mám dvě.“

„V Knihkupectví Mobi. To je ti výborné knihkupectví,“ pokračovala mamka a nečekala na další tetiny otázky. „mají tam opravdu kvalitní literaturu a hlavně, dávají slevu 25% na každou knížku.“

„Prosím tě, nepovídej,“ ušklíbla se teta nevěřícně.

„No vážně. Je to mobilní knihkupectví, takže v něm můžeš nakupovat z mobilu třeba z práce nebo posilovny.“

„Fakt? Slyšíš to, Honzo,“ volala teta na strejdy, který mezi tím znovu někam odešel. „Pamatuj si knihkupectví Mobi, musíme se podívat, jaké knížky nabízejí. Ale Kočka – hravá společnice už kupovat nebudeme.“

Byl krásný jarní den, sluníčko svítilo, a tak se Lenka s Pavlou domluvily na odpolední procházce, návštěvě cukrárny a možná také večerním kinu. Obě kamarádky se znají již od dětství. Nyní společně chodí na střední školu, a proto spolu tráví většinu volného času.

„Ale nepovídej,“ namítala Pavla ve chvíli, kdy se jí Lenka snažila přesvědčit, že se jí jeden nejmenovaný spolužák vůbec nelíbí a že by procházku s ním nevyměnila za procházku s ní.

„Dobře, jsem viděla, jak na něj koukáš,“ pokračovala Pavla neúnavně až do doby, kdy se Lenka usmála a svým výraz tak nepřímo potvrdila Pavliny domněnky a fakt, že se jí chlapec skutečně líbí.

„Dočetla jsem tu knížku Nenasytná, co jsi mi doporučila,“ pokusila se Lenka změnit téma rozhovoru. Pavla pochopila, že předchozí téma nemá smysl dále rozebírat, a tak se přidala.

„Vážně? A jak se ti líbila?“ zeptala se.

„Moc. Už jsem si ji taky objednala z knihkupectví Mobi a hned jak mi přijde, přečtu si ji ještě jednou,“ řekla Lenka. „To mi připomíná, mám ji s sebou v tašce, večer mě upozorni, ať ti ji vrátím.“

„Klidně mi ji dej hned. Tašku máš i tak těžkou a nebudeš ji muset nosit,“ vyzvala Lenku Pavla. Lenka tedy otevřela tašku a po chvíli z ní vytáhla knihu, na jejímž obalu bylo velkým písmem napsáno Nenasytná. Předala ji Pavle a ta si ji stejně rychle schovala.

„Díky za půjčení,“ dodala ještě Lenka. „Nechceš taky nějakou půjčit?“ zeptala se.

„Hm,“ zamyslela se Pavla, „zatím asi ne. Včera jsem Mobi taky navštívila a objednala si knížky hned dvě. Víš, když jsem čekala na nádraží, až se mamka vrátí, byla mi dlouhá chvíle.“

„To chápu,“ přikývla Lenka. „Mobi je vůbec parádní knihkupectví, že?“

„To ano. Které jiné ti nabídne 25% slevu a knihy ti doručí nejpozději do tří dnů. Navíc, jak já bych se bez Mobi včera nudila, to nemáš představu. Čekala jsem na mamku asi hodinu a půl.“

Obě děvčata se vesele vybavovala dál a dál. Přicházely zrovna k jejich oblíbené cukrárně, když v tom najednou Pavla povídá. „Podívej, není to ten tvůj milý?“

„Všechno nejlepší, tati,“ popřála Draha coby nejstarší z dcer svému otci k jeho jubilejním šedesátým narozeninám.

„Děkuju,“ odpověděl starší muž a převzal si od dcery zabalený dárek. Ostatní překvapení už měl rozbalená, takže tohle zůstávalo jako poslední.

„No tak, tati, rozbal si ho,“ pobídla Draha s úsměvem svého otce. Ten se pustil do pevného obalu a o chvíli později jej upustil k zemi a v ruce držel knihu.

„No ne, Národní parky střední Evropy,“ četl nahlas a knihu otočil směrem, aby na ni viděla také babička. V jeho výrazu bylo poznat, že mu kniha udělala radost.

„To jsme vybírali s maminkou,“ přiběhl k dědečkovi malý Pavlík.

„Vážně? No slyšíš to, babičko,“ měl radost dědeček.

„Když ty jsi tak rád cestovat, tati, že jsem nemohla vybrat nic jiného. Národní parky střední Evropy ti jako průvodce připomenou některá místa, nebo seznámí s těmi, na kterých jsi ještě nebyl,“ vysvětlovala Draha svému otci.

„A kde jsi takovou knihu koupila,“ ptal se zvídavě otec Drahy.

„Ále, kamarádka mi doporučila, ať se podívám v knihkupectví Mobi případně Beletrie.eu, takže tam,“ odpověděla krátce. „Proč se ptáš?“

„No, třeba bych si tam takových knih časem vybral víc,“ vyslovil nahlas svá přání dědeček.

„To je pravda,“ přikývla babička, „děda vždycky pokukuje po takových zeměpisných knížkách. A než přečte celý tento průvodce Národní parky střední Evropy, tak od něj budu mít alespoň na chvíli klid, že dědo?“ ušklíbla se babička.

Dědeček nereagoval a místo toho pokračoval rozhovor s Drahou.

„Knihkupectví Mobi? A kde to najdu?“ ptal se dál.

„Na internetu. Má adresu knihkupectvi.mobi.“

„To si budu muset napsat. To víš, paměť už mi neslouží jako kdysi,“ posteskl si dědeček a vydal se do pokoje pro kousek papíru a tužku. O chvíli později se vrátil a na papír, který držel v ruce, si velkým hůlkovým písmem poznamenal: „Knihkupectvi.mobi.“ Pak lísteček vzal a schoval si jej do kapsy od kalhot.

„Tak, a teď doufej, že ten lísteček najdeš, až ho budeš hledat,“ pronesla z legrace Draha a všichni se začali smát.

„Dost řečí,“ utišila babička, „je čas na přípitek.“

Sedím právě u jednoho stolu s lidmi, se kterými jsem se neviděla bez mála patnáct let. Přitom jsem s nimi prožila, dá se říct, ty nejkrásnější roky svého života a především své mládí. Ano, na sraz se spolužáky ze základní školy jsem čekala dlouho a myslím, že většina z nás. O to jsme všichni radši, že jsme se dokázali domluvit a sešli se v téměř plném počtu. Řada z nás už totiž jinak dávno žije někde jinde.

„A jak se má Petr,“ optala se mě dávná kamarádka na mého manžela.

„Ale jo, jde to, má krátce novou práci a zatím se zdá, že je spokojený. Snad mu to vydrží,“ odpověděla jsem. „A co tvoje děti? Eliška půjde letos do první třídy, že?“ pokračovala jsem v rozhovoru.

„Letos ne, naštěstí až za rok.“

„Proč naštěstí?“ podivila jsem se. „To je přece nádhera vést své dítě do první třídy, ne?“

„To jo, ale však víš, ty domácí úkoly a tak,“ vysvětlila Sabina a obě jsme se začali hlasitě smát. Nikomu to ale, zdá se, nevadilo, však v místnosti bylo hluku a legrace víc než dost.

„Pořád tak ráda čteš,“ zeptala jsem se.

„To víš, času není tolik co dřív, ale literatura, to je pořád moje. Nedávno jsem si oblíbila knihkupectví Mobi. Nevím, jestli ho znáš.“

„Nepovídej,“ reagovala jsem nadšeně. „Já v něm nakupuju asi poslední měsíc a musím tedy přiznat, že si tohle mobilní knihkupectví nemůžu vynachválit.“

„Vážně? No vidíš, tak to jsme dvě. Jakou knihu sis v Mobi objednávala naposledy?“

„No…“ zavzpomínala jsem nahlas, „jo, už vím. Naposledy to byla audiokniha Princ a chuďas.“

„Audiokniha?“ podivila se Sabina. „V Mobi mají i něco takového?“

„Samozřejmě,“ ujistila jsem. „Princ a chuďas je 2CD, nejlepší pohodička před spaním.“

„Páni, to jsem nevěděla. To by bylo něco pro moji Elišku.“

„To jo, ale raději jí vyber něco jiného než Princ a chuďas, to je přece jen spíš poslech pro dospělé. Ale v knihkupectví Mobi jistě najdeš, mají tam titulů nespočet,“ ubezpečila jsem Sabinu. „A kdyby náhodou ne, Beletrie.eu to vždycky jistí,“ usmála jsem se.

Mirek a Magda jsou novomanželé. Svatbu měli teprve nedávno, i když žijí spolu v jedné domácnosti již několik let. Nyní se rozhodli pro změnu interiéru svého bytu a pro nákup nového vybavení obecně. Problém je jediný – jejich představy se v některých případech výrazně odlišují.

„Ale miláčku, nemůžeš do sebe přece míchat modrou a zelenou,“ opřel se do manželky Mirek poněkud rázně poté, co jejich pře trvala už bez mála půl hodinu.

„Ale proč by ne, podívej, tady bude sedačka, televize a nábytek naproti, křeslo támhle a lampa zase tady,“ obhajovala si Magda svůj názor.

„Ach jo,“ povzdechl si Mirek, „takhle by to dál nešlo. Co se podívat do nějakých hotových návrhů interiérů? Snad bychom tam našli něco, co se budou zamlouvat nám oběma.“

„Dobrý nápad,“ přikývla Magda. „Víš o něčem?“

„Nebudeš mi to věřit, ale vím,“ ujistil Mirek. „Zrovna začátkem týdne jsem povídal Pavlovi o tom, jaké dilema spolu řešíme, a on mi doporučil knihu Atlas současných interiérů.“

„Ale zlato,“ začala Magda větu trochu ustaraně, „taková knížka musí být hrozně drahá, a kdyby nám měla posloužit jen k tomu, abychom si vybrali…“

„Ale vůbec ne,“ přerušil ji Mirek. „objednal jsem ji v knihkupectví Mobi, tam mají 25% slevu vždycky a na všechno.“

„Vážně,“ podivila se manželka.

„Ano,“ ujistil Mirek. „Seděl jsem tuhle v kanceláři a čekal na kolegy, jak jsem ti říkal, no a přemýšlel o tom našem bydlení. Z dlouhé chvíle jsem proto nastartoval mobil, navštívil knihkupectví Mobi a Atlas současných interiérů pro nás objednal. No uznej, že to není špatný nápad. Návrhy jsou tam opravdu povedené.“

„A to už ji máš u sebe?“

„Jasně, Mobi doručuje všechnu literaturu nejpozději do tří dnů,“ prohlásil Mirek sebevědomým tónem, jako že přece ví, co dělá. „Odkud myslíš, že jsem ti objednával čtení k narozeninám? No taky z knihkupectvi.mobi.“

Magda se pouze usmála, a tak Mirek využil příležitosti, aby jí hned představil interiér, který se mu v knize zalíbil.

„Podívej, třeba tenhle, je tak kouzelně sladěný…“

Mirek a Magda jsou novomanželé. Svatbu měli teprve nedávno, i když žijí spolu v jedné domácnosti již několik let. Nyní se rozhodli pro změnu interiéru svého bytu a pro nákup nového vybavení obecně. Problém je jediný – jejich představy se v některých případech výrazně odlišují.

„Ale miláčku, nemůžeš do sebe přece míchat modrou a zelenou,“ opřel se do manželky Mirek poněkud rázně poté, co jejich pře trvala už bez mála půl hodinu.

„Ale proč by ne, podívej, tady bude sedačka, televize a nábytek naproti, křeslo támhle a lampa zase tady,“ obhajovala si Magda svůj názor.

„Ach jo,“ povzdechl si Mirek, „takhle by to dál nešlo. Co se podívat do nějakých hotových návrhů interiérů? Snad bychom tam našli něco, co se budou zamlouvat nám oběma.“

„Dobrý nápad,“ přikývla Magda. „Víš o něčem?“

„Nebudeš mi to věřit, ale vím,“ ujistil Mirek. „Zrovna začátkem týdne jsem povídal Pavlovi o tom, jaké dilema spolu řešíme, a on mi doporučil knihu Atlas současných interiérů.“

„Ale zlato,“ začala Magda větu trochu ustaraně, „taková knížka musí být hrozně drahá, a kdyby nám měla posloužit jen k tomu, abychom si vybrali…“

„Ale vůbec ne,“ přerušil ji Mirek. „objednal jsem ji v knihkupectví Mobi, tam mají 25% slevu vždycky a na všechno.“

„Vážně,“ podivila se manželka.

„Ano,“ ujistil Mirek. „Seděl jsem tuhle v kanceláři a čekal na kolegy, jak jsem ti říkal, no a přemýšlel o tom našem bydlení. Z dlouhé chvíle jsem proto nastartoval mobil, navštívil knihkupectví Mobi a Atlas současných interiérů pro nás objednal. No uznej, že to není špatný nápad. Návrhy jsou tam opravdu povedené.“

„A to už ji máš u sebe?“

„Jasně, Mobi doručuje všechnu literaturu nejpozději do tří dnů,“ prohlásil Mirek sebevědomým tónem, jako že přece ví, co dělá. „Odkud myslíš, že jsem ti objednával čtení k narozeninám? No taky z knihkupectvi.mobi.“

Magda se pouze usmála, a tak Mirek využil příležitosti, aby jí hned představil interiér, který se mu v knize zalíbil.

„Podívej, třeba tenhle, je tak kouzelně sladěný…“

„To náš Honzík usne po obědě jako špalek,“ vysvětlovala jedna maminka druhé.

Katka a Simona chodí společně se svými dětmi na procházku zpravidla každé všední odpoledne mezi třetí a pátou hodinou. Děti mají ještě malé, obě se vozí v kočárku, a tak mají obě dámy dostatek času popovídat si o všem možném.

„Já nedávno dočetla knížku od Lucie Bílé,“ pokračoval rozhovor asi o pět minut později, když se obě maminky dostaly kousek od dětského hřiště. „Můj fantastický rok se ta kniha jmenovala. Doporučila mi ji známá a musím přiznat, že jsem nelitovala.“

„A o čem je?“ zeptala se zvídavě Katka.

„No, popisuje opravdu úspěšný rok Lucie Bílé, ale neboj, od bulváru to má daleko,“ vysvětlovala Simona. „Často se v té knize dá najít ledasco inspirativního.“

„Můj fantastický rok, povídáš? To si musím někam poznačit.“

„Jojo. Koupila jsem ji za báječnou cenu v knihkupectví Mobi,“ pokračovala Simona.

„A víš ty, že nejsi první, kdo mi o tom knihkupectví Mobi říká?“ pronesla Katka a jedním okem stále pokukovala po hloučku dětí, jež si hrály na dětském hřišti. „Prvně mě na ně upozornil asi manžel a později jedna kolegyně v práci.“

„No jo, Mobi je mobilní knihkupectví a má spoustu výhod. Můžeš z něj objednávat třeba z práce, z kavárny nebo klidně odsud.“

„Vážně?“ podivila se Katka.

„Jojo, stačí k tomu jen mobil. Navíc na každou knihu, kterou si v Mobi objednáš, dostaneš slevu 25%. Doma ji budeš mít do tří dnů,“ pokračovala Simona neúnavně ve vyjmenovávání všech možných předností jejího oblíbeného knihkupectví.

„Páni, tak to abych tam taky brzo zavítala,“ pronesla Katka nadšeně a ještě jednou se zeptala: „Mobi?“

„Ano, adresu má knihkupectvi.mobi,“ vysvětlila ochotně Simona kamarádce.

Dětské hřiště se z nenadání vyprázdnilo. Děti si zřejmě odběhly hrát někam jinam, a tak i obě maminky pokračovaly v chůzi a odpolední procházce. A právě v čas, jedno z dětí v kočárku se začalo probouzet.

V dětství jsem vystřídal celou řadu kroužků a zájmů, z nichž dodnes mi vydržel především jeden – čtení knih a celkový zájem o literaturu. Není proto divu, že mé kroky ze školy či práce často nesměřují ihned domů, ale nejprve do knihovny.

Na rozdíl od jiných dnů, kdy se vydávám pátrat po té správné knize, která mi zpestří několik následující večerů, dnes si jdu pro konkrétní titul – Boletus arcanus. Tuto knihu Miloše Urbana mi před nedávnem doporučila spolužačka, dá-li se tak kamarádka ze stejného ročníku vysoké školy nazvat.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem již při vstupu do knihovny. Odpovědi jsem se ovšem nedočkal, neboť paní knihovnice se právě věnovala slečně, jež zjevně přišla jen o chvíli přede mnou. Bez dalšího rušení jsem se tedy vydal hledat vytouženou knihu Boletus arcanus.

„Boletus, Boletus, Boletus,“ honilo se mi hlavou, když jsem procházel uličkou s knihami začínajícími na písmeno B a prstem přejížděl jednu po druhé. Jenže co to, za nedlouho jsem došel až na konec a knihu nenašel. „Vezmu to ještě jednou,“ říkal jsem si, jenže opět bezvýsledně. Ač tedy vyrušuji nerad, bez otálení jsem se vydal za paní knihovnici. Slečna už mezi tím, jak se zdá, odešla.

„Co byste rád?“ usmála se knihovnice.

„Dobrý den, odpusťte, že ruším. Rád bych si zapůjčil knihu od Miloše Urbana, Boletus arcanus, máte ji tu?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Malý moment,“ odpověděla knihovnice a po pár klapnutí na klávesnici počítače dodala: „Bohužel, je mi líto, včera byl zapůjčen poslední výtisk.“

„Dobře, nic se neděje, i tak vám děkuji,“ řekl jsem a vydal se ke stolku pro návštěvníky, jenž se nacházel jen několik málo kroků ode mě.

„Nemáte zač, pane,“ ukončila ještě rozhovor knihovnice.

Posadil jsem se, odložil tašku a z její boční kapsy vytáhl mobilní telefon. „No co, tak si knihu rovnou objednám ve svém oblíbeném knihkupectví Mobi,“ pomyslel jsem si. A také že ano. Na stránkách knihkupectví Mobi jsem Boletus arcanus našel okamžitě a během několika dalších minut jsem měl titul opravdu zakoupený.

Bylo něco kolem půlnoci, když jsem si nazul boty, zabouchl za sebou dveře a vydal se na večerní, nebo spíše noční procházku přírodou. Na takové procházky jsem poměrně zvyklý, neboť často pracuji dlouho do noci. Dnes jsem ale nepracoval, ba naopak. Před chvílí jsem dočetl svoji poslední knihu, a tak pomalu začínám přemýšlet, jakou si koupím jako další.

V posledních několika týdnech jsem si oblíbil knihkupectví Mobi. Dozvěděl jsem se o něm vlastně jen náhodou, když jsem bloudil internetem a zavítal na stránky knihkupectví Beletrie.eu, ve kterém jsem nakupoval dříve. I když je fakt, že je navštívím i nyní, pokud zrovna nejsem mimo domov a nemám chuť si objednat nějakou knihu ihned, abych ji měl brzy k dispozici. Právě v tom tkví kouzlo knihkupectví Mobi – člověk si může vybrat a objednat knihu z čajovny, kavárny, školy, parku, prostě odkudkoliv. Stačí k tomu z mobilu navštívit web knihkupectví Mobi a pak už jde vše samo.

Po úzké cestičce jsem právě scházel na hráz rybníka, když jsem se pokoušel vybavit si jméno knihy, o které mi nedávno říkal kamarád Marek. Byla tuším o… no, nevím, ale jistojistě jsem si ji chtěl v nejbližší době objednat. A neboť jsem jednu knihu před několika minutami dočetl, tak mi něco říká, že nyní je na to ta pravá chvíle.

Sedl jsem si tedy na hráz a přemýšlel. Bylo teplo – krásná letní noc a jasná obloha plná hvězd. Uvědomil jsem si, že se opodál nachází jedna z místních restaurací, takže jsem vytáhl z kapsy svůj mobil a otevřel stránky právě knihkupectví Mobi. Stále jsem si nemohl vzpomenout na Markovu knihu, a tak jsem se rozhodl, že si ji najdu.

Po několika minutách brouzdání po knihkupectví Mobi a vzápětí Beletrie.eu se na mě usmálo štěstí. Leviatan. Leviatan je ta kniha, kterou bych si rád koupil. Ale na co čekat, udělám to raději přímo tady a teď.

Jmenuji se Monika, chodím teprve do osmé třídy základní školy, ale právě jsem dostala ten nejkrásnější dárek na světě. Knihy mám ráda od malička, a že nějakou novou najdu i letos pod stromečkem, jsem nepochybovala. Moc jsem si ji přála a rodiče vždycky věděli, jak mě potěšit. Letos mi v knihkupectví Mobi vybrali čtvrtý díl titulu Percy Jackson, tedy Bitva o labyrint, a já už se nemůžu dočkat, jak toto dobrodružství z předchozích dílů bude pokračovat.

„Moni, večeře“ volala na mě maminka asi v půl šesté večer.

„Už běžím,“ odpověděla jsem stejně hlasitě a s radosti seběhla po schodek dolů do kuchyně. Celý dům už byl krásně provoněný štědrovečerním kaprem a já věděla, že nastaly ty nejkrásnější svátky v roce.

Asi o půl hodiny později, když jsme všichni včetně mého malého brášky dojedli, jsme se vydali ke stromečku podívat se, co nám letos Ježíšek nadělil. Dárky jsem, jak už bývá zvykem, rozdávala já, neboť František ještě neumí číst, nicméně jako první rozbaloval právě on. Sám pod stromečkem našel knihu, ovšem s více obrázky než já a pro čtení rodičům, kteří mu každý večer předčítají na dobrou noc.

Když jsem přišla na řadu já, měla jsem radost a strach zároveň. Těšila jsem se, jaká překvapení na mě čekají, ale rovněž bych si nejradši některý z dárků odložila a rozbalila jej až za několik týdnů. Knihu jsem poznala hned, neboť i zabalená je pevná a tvar má také stejný. A byl to právě Percy Jackson – Bitva o labyrint, co mi udělalo tu vůbec největší radost.

„Vybírali jsme ji pěkně dlouho,“ pravil tatínek. „Dokonce jsme s maminkou prošli hned čtyři knihkupectví a v žádném pro tebe ne a ne vybrat tu pravou. Nakonec jsme dali na doporučení babičky, která pro dědečka už nějaký čas nakupuje v knihkupectví Mobi.“

„Je to tak,“ souhlasila maminka. „nikde neměli tak bohatý výběr jako v knihkupectví Beletrie.eu a Mobi, obzvlášť teď před Vánocemi.“

Byla už hluboká noc, když jsme se s rodinou od pohádkového večera plného cukroví vydali spát. Já ležela v posteli a přála si, aby každý na tomto světě mohl mít tak krásné Vánoce jako já. Poté jsem otevřela knihu Percy Jackson a ještě před spaním se pustila do čtení prvních stran.

Bylo deset minut po páté, já seděl v čajovně a čekal na Lenku. Ta chodívala vždycky pozdě. Už na základní škole, co si pamatuji, měla problém stíhat první vyučovací hodinu. Proto jsem už po příchodu vytáhl knihu, abych si čekání alespoň trochu zkrátil, a pustil se do čtení komiksové verze titulu Osudy dobrého vojáka Švejka.

Dával jsem Lence asi čtvrt hodiny, ta už ale minula a ona stále nikde. Když v tom po dvaceti minutách, než jsme byli domluveni, se otevřely dveře a v nich stála Lenka taková, jakou jsem ji vždycky znal – plná klidu, harmonie a přátelského úsměvu na tváři.

„Promiň, nejdu pozdě,“ řekla trochu zadýchaně, když došla až ke mně, jako by část cesty běžela.

„Kdepak, ahoj,“ prohlásil jsem. „Akorát včas, podívej, právě nám nesou čaj.“

„Jak víš…“

„Vím,“ usmál jsem se. „Objednal jsem ti tvůj oblíbený.“

„Páni, a já myslela, že chlapy si takové věci nepamatují,“ řekla škodolibě. „Jak je to dlouho, dva, tři roky?“

„Přibližně tak,“ souhlasil jsem.

S Lenkou jsme se neviděli prakticky od doby, co jsme se každý vydal na jinou střední školu. Ona šla na gymnázium a já na elektrotechniku. Společného jsme toho neměli nikdy moc, ale něco přece. A bylo to právě posezení v čajovně, knihovny, knihy a čtení obecně. Nebyla proto náhoda, že jako první padla řeč právě na moji knihu.

„Copak to čteš? Hm, Osudy dobrého vojáka Švejka – komiks,“ citovala Lenka titulek knihy. „A víš, že já občas taky čtu?“

„Vím,“ odpověděl jsem. „Dokonce bych řekl, že nejen občas, nemám pravdu?“

Lenka se souhlasně usmála.

„Taky mi říkala Martina, že nakupuješ ve stejném knihkupectví jako já.“

„Myslíš knihkupectví Mobi? Nebo Beletrie.eu?“

„Oboji.“

„Co ty na mě všechno nevíš,“ pronesla Lenka trochu znepokojivě. „No jo, knihkupectví Mobi je parádní. Představ si, že bych si teď řekla, že si objednám tvé Osudy dobrého vojáka Švejka a nic mi v tom nebránilo.“

„Já vím, je to super, Mobi navštěvuju už téměř od doby, co vzniklo, a nemůžu si ho vynachválit.“

„Tak kdy si spolu objednáme nějakou knížku?“ zeptala se Lenka s nadšením.

Vlak přijel zhruba za necelé dvě minuty, jak bylo hlášeno. Spolu s dalšími cestujícími jsem vykročil k nejbližšímu vagónu, nastoupil a vydal se najít si místo k sezení. Po pár metrech jsem narazil na téměř prázdné kupé, otevřel jsem dveře a zdvořile se zeptal: „Máte tu volno?“

Sundal jsem si čepici, šálu, zimní bundu a po chvíli se konečně posadil. Cesta bývá dlouhá, asi půl hodiny. Ta se ovšem v tomto mrazivém počasí a ranní zimní tmě zdá být často mnohem delší. Z batohu jsem proto vyndal svoji rozečtenou knihu, kterou nosím stále při sobě, a doufal, že ten zbytek světla z uličky vlaku mi ke čtení bude stačit.

Z knihovny jsem si ji vypůjčil před pár dny, Afrika v nás se jmenuje. Většinou čtu knihy úplně jiné, ale tahle mě zaujala svojí anotací a především tím, jak mi o ní vyprávěl kamarád David. Ten má rád knihy toho typu, jakým právě Afrika v nás je, a velmi často si nějakou koupí v internetovém knihkupectví Beletrie.eu nebo mobilním knihkupectví Mobi. Inu, nalistoval jsem číslo strany, na které jsem skončil včera večer, a pustil se do čtení.

Cesta zatím pomalu ubíhala. Nevnímal jsem, co se děje kolem, když tu přistoupil muž, odhadem o pár let starší než já. Přisedl si vedle mě, protože naproti už bylo plno, z tašky vytáhl svoji knihu a také se pustil do čtení. V ten moment mě napadlo, kolik lidí si asi čte po cestě do školy, do práce, večer před spaním, kolik lidí kupuje literaturu alespoň jednou za měsíc a kolik z nich si dovede představit, že by se svých knih vzdalo. A já měl strach, že tištěnou literaturu jednou nahradí knihy elektronické. Kdepak.

„Afrika v nás, knihkupectví Mobi,“ poznačil jsem si o několik minut později na lísteček, který používám jako záložku. To proto, že se na kousek papíru jistě znovu podívám, až knihu budu zase otevírat, a vzpomenu si, že bych si ji rád zakoupil. Zřejmě to bude ještě dnes ve škole, možná na obědě. I když naťukat „knihkupectví Mobi“ a „Afrika v nás“ bych mohl zvládnout už mnohem dříve, jen pevně doufám, že jsem si doma nezapomněl mobilní telefon.

„Já mám ráda Beletrie.eu. Objevila jsem to knihkupectví náhodou při hledání na internetu a pro pozitivní ohlasy ostatních čtenářů jsem tam poprvé i nakoupila. A od té doby neznám nic jiného.“

„Já vím, znám to knihkupectví. Jenže co uděláš, kdy jsi zrovna v restauraci a čekání na oběd si chceš zkrátit nákupem literatury?“

„No… to nevím.“

„Vidíš. Proto mimo Beletrie.eu navštěvuji i Knihkupectví.Mobi. Knihy jsou tam stejně kvalitní, doma je mám stejně rychle a navíc můžu objednávat zkrátka odkudkoliv.“

„Mobi říkáš?“

V tom do dveří vešel někdo další a rozhovor dvou dam tak krátce přerušilo hlasité cinkání zvonku. Obě odtrhli pohled od zrcadla, před nímž seděli, a na moment jej zaměřili na postaršího pána, který pomalu usedal na židli v rohu.

„Jak to chcete,“ zeptala se kadeřnice jedné z dam.

„Pouze zkrátit konečky a jemně prostříhat, prosím,“ odpověděla.

„Takže Mobi? A to je nějaké mobilní knihkupectví nebo co?“

„No jo. Objednat knížku si můžeš třeba právě z restaurace nebo i odtud pomocí mobilu. Navíc vždycky dostaneš slevu 20% a literatura ti přijde nejpozději do tří dnů.“

„Vážně? Tak to budu muset vyzkoušet. Poslyš, a jak ty znáš knihkupectví Beletrie.eu?“

„Já ti ani nevím, už je to dlouho, co jsem si tam objednala svoji první knihu. Ale víš ty co, teď mě tak napadá, že ti musím poradit Make-Up – Cesta ke kráse. Doporučila mi to čtení kamarádka, a jak tě znám, i ty tam najdeš spoustu užitečných rad.“

„Jak že“?

„No, celý název je Make-up – Cesta ke kráse – Líčení pro modelky, ale určitě to najdeš i pod něčím kratším.“

V tom se z rohu, ve kterém seděl před chvílí příchozí pán, ozvalo nejprve krátké zakašlání, za nímž následovala slova, kterými se dámám vmísil do diskuze: „Máte pravdu, tu knihu, Cesta ke kráse, jsem viděl i u mojí dcery při její poslední návštěvě. A to knihkupectví Mobi, o tom taky mluvila a moc si ho pochvalovala.“